Tomáš Seemann

29. října 2008 v 9:46 |  Fotografové
Jak jsi se vlastně k focení psích sportů a psů vůbec dostal?
Všechno to začalo vlastně tím, že jsme si pořídili naši první borderku. Začali jsme koketovat s výstavami a se psími sporty a mně to bylo pokaždé moc dlouhé. Zpočátku jsem se tam nudil a připadal jsem si hrozně nevyužitý. Asi i proto jsem oživil svého koníčka z mládí a začal psy a lidi kolem nich fotografovat. První výsledky našeho snažení byly spíš rozpačité, ale s postupem času to začalo jít o něco lépe jak našim holkám, tak i mně. V říjnu 2004 jsem si pořídil svou první digitální zrcadlovku spolu s objektivem z druhé ruky, který byl dobrý na všechno s výjímkou focení jakáchkoliv sportů. Jenže to jsem si uvědomil až mnohem později. Dokonce to zašlo až tak daleko, že když jsem před časem viděl fotky z tohoto období, rezolutně jsem domítl, že bych mohl být jejich autorem. (Smích)


Fotíš i jiné "Téma" než psy?
Dřív jsem fotil spoustu věcí. Pořád jsem tápal v honbě za dokonalou fotkou na jakékoliv téma. Povedlo se mi i pár dobrých fotek, kterých si cením doteď. Vždy se ale jednalo převážně jen o momentky. Aranžovanou fotografii jsem se zabýval jen okrajově. Vlastně to bylo spíš tak, že jsem si o focení něco přečetl a chtěl jsem si to sám vyzkoušet. Dnes fotím už převážně jenom ty psy. Vlastně vždy říkám, že bych rád fotil i holky, ale že to mám zakázaný. (smích) Popravdě si ale myslím, že by mě to dlouho nebavilo. Dnes už si dovedu přestavit, že je to docela dřina a navíc, na rozdíl od psů, holkám velmi záleží, jak na fotkách vypadají. A jsme zase u té aranžované fotografie.

Co je potřeba udělat pro dobrý snímek? Na první pohled vypadá, že si jen vezmeš foťák a mačkáš spoušť, ale na co na všechno musí fotograf ve skutěčnosti myslet?
Ve skutečnosti to tak opravdu vypadá. Určitě k focení psích sportů potřebuješ dobrou techniku. Za ideálních světelných podmínek sice uděláš slušnou fotku třeba i malým kompaktem za tři tisíce, jenže zaprvé, je to vždycky tak trochu loterie a záleží na štastné náhodě, a za druhé, jen málokdy jsou při závodech ideální světelné podmínky. Takže slušná technika je asi první předpoklad. Slušnou technikou myslím jakýkoliv kompakt nejvyšší třídy nebo ještě lépe zrcadlovku s objektivem s ohniskem okolo 200mm. No a kdo má to štěstí, že už takovou techniku má, ten by se měl naučit správně a hlavně rychle ji ovládat. Když potřebuješ rychle fotoaparát během akce přednastavit, tak není většinou čas o tom přemýšlet nebo něco hledat. Musíš to udělat automaticky a nejlépe poslepu tak, abys nemusel přestat sledovat dění na parkúru. Na druhou stranu je jasné, že ani nejlepší technika sama od sebe dobrou fotku neudělá. Určitě to chce znát trochu teorie. Musíš si poradit s věcmi, jako je třeba vztah mezi hodnotou ISO, clonou a časem expozice, zvládnout a odhadnout hloubku ostrosti apod.. A když tohle všechno zvládneš, přijde na řadu to poslední, ale zároveň je to vlastně asi to nejdůležitější. Musíš se něco naučit o psích sportech, o lidech a o psech, kteří ty sporty provozují. Pouze díky těmto znalostem dokážeš najít to správné místo, kam se při focení postavit. Jen tyto zkušenosti ti umožní například odhadnout, který pes bude při závodech agility seskakovat z houpačky z velké výšky nebo kterého psa máš šanci zachytit na kladině se všema čtyřma nohama ve vzduchu. Ruku v ruce s těmito zkušenostmi se pak také sotaví jaási pohotovost. Zpočátku máš totiž vždy pocit, že dochází k těm nejzajímavějším situacím přesně ve chcvíli, kdy skloníš objektiv fotoaparátu nebo třeba měníš kartu.

Předpokládám, že jsi toho spoustu nafotil ještě i na filmy. Nemáš dnes někdy chuť se k tomu vrátit?
Za mlada jsem fotil hodně na kinofilm. Také jsem si asi jako většina nadšenců fotky sám zvětšoval. Tohle focení mi vydrželo asi do mých pětadvaceli let. Pak následovalo zhruba desetileté období, kdy jsem téměř nafotil. Va chvíli, kdy začala být digitální fotografie běžně dostupná záležitost, jsem se pro focení znovu nadchl. Hodně to asi bylo dané i novými možnostmi úprav fotografií v počítači. Od roku 2004, kdy jsem si pořídil svou první digitální zrcadlovku, fotím už jen na "Digitál". POslední rok uvažuji k časnému návratu k filmu. CHtěl bych zkusit nějaký středoformát, ale je to spíš otázka ateliéru. Co se psích sportů týká, zůstanu určitě u digitální fotografie.

Který za psích sportů ti příjde "Nejfotogeničtější"? A proč?
To se takhle nedá říct. Téměř každý ze psích sportů má něco do sebe. Příliš nerozlišuji, jestli fotím psi při hře, když lítají někde po louce, nebo třeba chytají bubliny z bublifuku a nebo nějaké velké závody. Pro mě je spíš důležitá akce. V současné době asi nejvíc fotím flarball a agility. Je to ale spíš dané tím, že se naše holky těchto sportů¨aktivně účastní, takže mě většinou berou s sebou. Dříve dělali i coursing, takže jsem fotil i ten. Líbí se mi ale i dogfrisbee, kde je pro fotografa asi nejaktivnější disciplínou freestyle. Jsou tam krásné akce, kdy pes nejen skáče, ale ještě při tom chytá talíř a jako bonus bývá pes v akci často velmi blýzko velmi svého psovoda. Také bych rád zkusil nafotit nějaké musherské závody. Díky našemu dobrému kamarádovi Honzovi Ochozkovi jsem mě lčasto příležitost tonto úžasný sport fotografovat a párkrát i vyzkoušet. Nikdy jsem ale ještě nefotil žádný opravdový závod psích spřežení. Velmi fotogeniské jsou také obrany, kdy sprint otevřeným prostorem, mohutný výskok a pevný zákus poskytují spoustu příležitostí pro nádherné fotky. Navíc výraz figuranta bývá při zachycení útoku na rukáv velmi emotivní, svědčí o obravské enegii vržené do takové akce.

Zažil jsi díky focení něco vyjímečného?
To asi zažívám pořád. Díky tomuto "přerostlému" koníčku jsem poznal spoustu fajn lidí, kteří se okolo psích sportů pohybují a mezi kterými je mi dobře. Je to úžasný relax, když si občas můžu odpočinout od pracovních povinností a tak říkajíc "vypláchnout hlavu". Co se týká psích akcí, byla by pro mě zatím asi nejsilnějším zážitkem má účast na mistrovství světa v agility ve Švýcarsku v roce 2006. Celé mistrovství mělo fantastickou atmosféru a výbornou organizaci. Na druhou stranu to bylo velice obtížné, protože světelné podmínky v polozhasnuté hale byly pro fotografování naprosto nevyhovující. Doufám, že tento zážitek ještě překoná letošní šmpionát ve Finsku, kam se taky chystám.

Kolik nafotíš za rok fotek?
Tak tohle raději nepočítám, ale je toho dost. Průměrně udělám na jedněch závodech tak okolo osmi set až jednoho tisíce fotek za den. Z tohoto množství se snažím vybrat okolo 200 až 300 fotek, které uveřejním na našich internetových stránkách.


Obrázky z jeho archívu:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.